Lizzy's Trapinch

27. října 2016 v 18:12 | KuMarry
Trapinch
Trapinch
Pohlaví: Holka
Typ: Ground
Level: 5
Sehranost s trenérem:
0%
Výdrž
0%
Zkušenosti v zápasech:
0%
Povaha:
Trapinch je pokémon s velmi dobře vyvinutou inteligencí. Jednodušše dokáže vyluštit jakoukoliv hádanku jen za pár sekund. A když je to něco těžšího, tak jí to už nějakých těch pár minut trvá. Je velmi náladová a citlivá, takže jí může naštvat, rozbrečet a rozesmát každá malá kravina. Umí se ale ovládat, takže pokud na ní příjde jeden z emocionálních návalů, tak se občas dokáže udržet.
Věci které má u sebe:
žádné
Útoky:
Fighting - Supersíla
Normal - Feint
Další vývin:
trapinch blackwhite Level 35 >>> vibrava blackwhite Level 45 >>> flygon blackwhite
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lizzy Lizzy | 11. března 2017 v 0:23 | Reagovat

V ten den mi bylo pouhých šestnáct let. Tenhle den jsem měl připravený už celé roky dopředu. Den kdy se vydám na cestu světem, abych oznal jiná místa, jiné lidi, jiné pokemony,... Prostě jem chtěl provést nějakou výraznou změnu v životě, ten život který jsem doposud žil  už jsem znal, nečekalo mě tam nic moc nového a provést v něm nějakou výraznou změnu by šlo těžko. Proto jsem si vybral jinou cestu, začít život úplně nový. Všechno bylo připravené, naposledy jsem se podíval do batohu jestli mám základní věci do začátku: "Tak jo, chtělo by to nějaké peníze, mám 10000 Pk, s tím bych mohl nějakou dobu přežít a pak už uvidím co potom. Základní kempovací souprava a samozřejmně pár pokeballů, kdybych se s nějakým potkal a padli jsme si do oka. Přece jenom to bude asi praktičtější než cestovat stále ve skupince." Vypadalo to že mám všechno, možná to nevypadá jako moc, ale dosud jsem žil v pohodlí doma nový život bych chtěl začít od začátku. Nasadil jsem si tedy mikinu s kapucí a hodil batoh přes rameno. Sešel jsem dolů po schodech, kde mě zaskočil známý hlas.
"Tak už je to tady? Jdeš pryč?" Byl to Sebastian, údržbář v hotelu ve kterém jsem přebýval od té doby co se rodiče ztratili. S lidmi jsem si nikdy moc nerozumněl, ale on byl vyjímka. Byl to veterán a válka mu ukázala pravou podstatu lidí. I když mu bylo něco přes třicet tak se pořád choval jako puberťák. Údajně se ve válce zbláznil, moc o tom nemluví, nepřipadá si bláznvě, ale pár dní s ním by vás hned přesvědšilo o opaku.
Pamatuji si jak podpálil vlastní pokoj. Po tomhle jsem se o něj začal zajímat, byl totiž jediný člověk co mi rozuměl. Vždy když jsem předtím řekl někomu o mém tajemství tak se mi buď vysmál nebo se mi začal stranit. Občas totiž slyším hlasy, ale nevím co říkají. Ale rozumím zatím jen pár slovům. Střídají se totiž, pokaždý mluví někdo jiný a nevím kdy o něm uslyším zase. Vypadá to ale že ty hlasy mě potřebují, když jsem v ohrožení tak mě varují pomocí obrazů co se mi najednou promítnou v očích. Díky tomu jsem taky oznal Sebastiana, viděl jsem že je v hotelu požár, šel jsem na to upozornit a tady jsem ho potkal ja sedí před pokojem společně s jeho společníkem Ludicolem.
Jednou mi vyprávěl jak byl kdysi, když byl ještě aktivně v armádě a jejich skupina zrovna dostala za úkol obsadit kdesi základnu. Dodnes neví co se ve skutečnosti stalo, nejspíš je někdo prozradil a nepřátelé byli připravení. Počkali až Sebbyho jednotka postoupí dál a pak zaútočili z nebe, pomocí létajících pokemonů zapálili celý les ve kterém se skrývali. Na něo takového nebyli připravení, a tak většina padla. Sebby byl obklopený plameny neměl kam jít, prý omdlel kouřem a dál neví co se dělo. Probudil se ale o pár set metrů dál vedle malého jezírka s čistou vodou v kapradí. Vedle něj ležel malý Lotad, úplně zničený, ušpiněný doteď zhluboka oddechoval. Došlo u co se stalo a začal vyndavat nouzovou lékarničku, kterou měli všichni v povinné výbavě u sebe. Trvalo několik týdnů než se Lotad plně uzdravil, celou dobu museli zůstat v nepřátelské oblasti a schovávat se, ale nakonec se dostali pryč.
Když jsem si vyslechl tenhle příběh po tom co jsme se po několikáté sešli tak jsem měl hned jasno. Dosavadní život byl tak prázdný. Chtěl jsem mít taky něco tak úžasného co bych mohl po několika letech vyprávět, ale věděl jsem že tady to nenajdu. Musel jsem jít pryč. Rozhodl jsem se tedy že půjdu tak daleko jak jen to půjde, abych mohl něco zažít.
Rozloučil jsem se tedy se Sebbym a Ludicolem a vyšel jsem na mojí pouť. Prvních pár dní bylo dost náročných, vůbec jsem nevěděl kam bych měl jít, jenom jsem si pamatoval že bych měj jít na východ, jinak bych narazil na moře. Vždy jsem se zastavil v nějakém městě a nakoupil zásoby na další cestu. Měl jsem štěstí že tak kde jsem žil bylo neustále příjemné počasí. Někdo říká že za to prý může požehnání prastarého pokemoního boha, ale nkdo si už nepamatuje jeho jméno, ani jak vypadal. Díky tomu jsem si nemusel dělat starosti s tím kde přespím, stačilo si najít pěkný strom a schovat se u něj. Měl jsem lehké spaní, takže jsem byl vždy připravený kdyby mě našel někdo komu by se nelíbilo že tam jsem, navíc mě Sebby naučil jak se bránit, říkal tomu šíené kung-fu. Za celou dobu jsem to musel naštěstí použít jen jednou, a to když se objevil Ledian na kterého zrovna nalétával zuřivě bručící Ninjask. Nejspíš zápasili o území, takže si všímali jen sebe navzájem. Nechal jsem je taky být, ale občas se minuli a letěli na mě, takže jsem se jen vyhýbal nacvičenými úhybnými úskoky.
První problémy přišly až po dvou týdnech....

2 Lizzy Lizzy | 11. března 2017 v 0:23 | Reagovat

Uprostřed hlubokho Lesa kamenných obrů, jak mi o něm povídali místní lidé z blízké vesnice, jsem najednou narazil na ocelový plot, vypadal poměrně nově. Zkusil jsem ho obejít, ale narazil jsem jen na konec plotu zastavený do skály. Jelikož byla na druhé straně vidět další vysoká skála, mohl jsem předpokládat že to tam bude stejné. Neměl jsem tedy na výběr než ten plot přelézt. Za plotem ale byl opět jenom les, prostě jsem šel dál po cestě a nikde nic "Počkat, cesta...?" Ještě před chvíli jsem šel hustým lesem a najednou jsem šel po ušlapané široké cestě, která jako by nikde nazačínala, ale po chvíli jsem to uviděl. Podél cesty se začali objevovat klece, vypadaly jako připravané k převozu, akorát do nich něco dát. V dálce se ozvaly hlasy: "Máme dalšího!" Rychle jsem se schoval mezi klece a vyčkával na odpověď co se tu děje. Viděl jsem dva dřevorubecky vypadající muže jak nesly vzpírajícího se Trapinche. Z poza další hromady klecí vyšel další, byl tak blízko ode mě a ani jsem si ho před tím nevšiml. Muž u klecí jednu z nich otevřel "Šup tam s ním" Zazněl jakoby pobavený rozkaz. Ti dva co nesli Trapinche ho svázaného zasunuli do klecea zamknuli jí petlicí. "K čemu je tu vlastně chytáme?" Zeptal se ten mladší ze dvou. "To nevím, ale dostali jsme rozkaz, chceš snad naštvat šéfa? Mně osobně je jedno jestli skončej na černym trhu, v továrně nebo čínský restauraci. Prostě máme naplnit všechny bedny pokemonama a pak odsud hned vypadnout. Teď pohni, zbývá nám ještě půlka a takhle mrška nám zabrala dýl než by měla." Po tomhle mi bylo jasné že musím jednat, očividně to jsou pytláci. Ti dva už odešli zase pryč, ale pořád tu byl ten jeden, schovaný někde mezi klecema. Říkali že jim zbývá ještě půlka, takže to budou asi všechny ty otevřený klce kolem kterých jsem procházel, to zanemená že pokud chci pustit všechny tak si budu muset pospíšit. Zaslechl jsem jak si zbývající grázl otvírá plechovku, takže jsem mohl určit kde přibližně je a nevypadalo to že by mě měl šanci zahlédnout. Došel jsem tedy ke kleci s uvězněným Trapinchem. Otevřel jsem a Trapinch se začal okamžitě chvět. Začal jsem na něj šeptat: "V pořádku, chci ti pomoct. Hlavně se uklidni, nemůžu tě rozvázat když sebou budeš takhle škubat" Vypadalo to že mi rozumí, ale byl moc vyděšený na to aby mě poslouchal, začal jsem ho hladit po hlavě a šeptat dokud se trochu neuklidnil a potom jsem ho rozvázal. Vypadalo to že mu nic vážněho není, jenom byl trochu omlácený. " Otevřit všechny klece na které dosáhneš a s ostatními ať ti zase pomůžou ostatní." Trapinch pokývl hlavou a rozeběhl se hned k další kleci. Věděl jsem že se pytláci asi dost naštvou až uvidí že jim utíká kořist, problížil jsem se tedy k autu co měli zaparkované poblíž a začal hledat něco co by se dalo použít. Měl jsem štěstí, v otevřeném kufru měli tašku s nářadím. Popadl jsem největší klíč co jsem našel a šel se schovat poblíž pytláka. Jak jsem čekal, ned jak bylo osvobozených pokemonů víc tak už byli dost nápadní. Někteří začali poletovat kolem, další do všecho hned vráželi a pytlák vyskočil ze židle s kominací překvapení a vzteku. "Myslíte si že utečete, vy hajzlové? Klidně vás prodám i mrtvý!" Sáhl po pistoli a už jí zvedal směrem k uíkajícím pokemonům. V tu chvíli jsem už neměl na výběr. Vyběhl jsem za jeho zády a zaútočil klíčem na jeho hlavu. "Říkal jsem ti že sebou musíme vzít další návnadu, ta svině všechno sežrala a utekla!" "Co se to támhle sakra děje?!" To byl rozhovor dvou zbývajících co se vraceli zpátky. Nečekal jsem že by přišli tak brzo, takže mě dost zaskočili, ale to už jsem měl pistol u hlavy "Co si sakra myslíš že děláš? Pochytat tyhle pokemony nám trvalo dva dny! Mám chuť tě teď hned zabít, ale musíš nám nějak vynahradit škodu a čerstvý orgýny se taky prodávaj celkem dobře, takže pojedeš s náma." Byl jsem přitisknutý ke zdi skladu a bylo mi jasné že tady moje dobrodružství končí, takže něbylo moc věcí co jsem mohl v tu chvíli udělat. Na mé tváři zazářil úsměv "Promiň Sebby, umřel jsem." Pronesl jsem když jsem si vzpomněl poslední slova co mi řekl, kde mi přál štěstí a kde říkal že je mu jasné že jinak než dobře to se mnou dopadnout nemůže. Už se mi chystali dát ránu aby mě omráčili, ale v tu cvhíli se na komínku klecí přede mnou a zároveň za jejich zády objevila Trapinchova hlava. Neváhal, skočil pytlákovi na hlavu a zakousl se do ní tak že nic neviděl. Nejmladší pytlák co do teď stál opodál se vylekal a s poskokem vzad spadnul na zem. Ihned jsem popadl klíč co jsem byl nucený položit na zem a vší silou jsem udeřil bezbraného pytláka. Ten spadl na kolena, což Trapinche narazilo ještě víc na jeho hlavu. Další rána směřovala na jeho záda. Uslyšel jsem křupnutí, takže jsem věděl že to by stačilo. Ten nejmladší pytlák se zatím vzpamatoval a začal utíkat. Nevím co se s ním stalo, ale podle následného křiku a skupinky tvořenou Rhyhornem, Taurosem a Typholsionem mířící jeho směrem, předpokládám že asi nic dobrého. Po tomhle zážitku  jsem na tom byl dost špatně. Pomalu jsem došel na druhý konec ohrady a zahlédl v dálce vršky domů, vydal jsem se tedy tím směrem. Hned jak jsem došel na začátek města, padl jsem vyčerpáním...
Dál už si nic nepamatuji, ale probudil jsem se v nemocnici a u nohou mi ležel Trapinch.
Podle toho co mi pověděla sestra jsem tam ležel už několik měsíců a ten Trapinch přišel se mnou. Dal jsem si všechno co jsem si pamatoval do souvislostí pak mi to došlo. Za nějakou dobu mě z nemocnice pustili a s Trapinchem jsem od té doby zůstali spolu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Zdroje:
Ikonky členů - Pokemaniak
Obrázky pokemonů - Bulbagarden
Layout a (c) patří MAKY.OREL & Enwy