LT: 1. úkol

4. července 2016 v 4:30 | Enwy |  Letní tábor s pokémony!

Zazněl silný lesní roh - signál v prvnímu úkolu!
Když všichni trenéři pokémonů přispěchali i se svými novými kamarády v ruce, mohli si všimnout obrovského chrámu. Ten chrám měl podobu velkého Natua, kterého strážili dva pokémoni - Pikachu a Electrike, letošní maskoti a znak týmů.
"Vítám, již oficiálně, všechny letošní táborníky," rozezněl se hlas, který nepatřil žádnému z velitelů. Onen hlas vycházel z malé panenky, která měla podobu Natua. Seděla těsně pod hlavou chrámového Natu.
"Jak jistě víte, byli jste povoláni k prvnímu úkolu. Ten je velmi jednoduchý. Jistě jste všichni dostali svého táborového pokémona. První úkol spočívá v tom se s ním seznámit a podniknout jakoukoliv aktivitu."Jeho hlas zněl klidně a nejevil žádné známky po emocí.

ÚKOL 1

"Seznamte se se svým táborovým pokémonem a podnikněte s ním jakoukoliv aktivitu."
Úkol sólový (plní pouze hráč x táborový pokémon) | Odehrává se: Území týmů | Limit odeslání: do 6.7.2016

HODNOCENÍ
Splnění - 1 bod
Nápad, kreativita (kam pokémona berete/jakou aktivitu podniknete) - max. 8 bodů
Dostatečná délka - maximálně 4 body
Dodržení povahy tábor. pokémona - maximálně 3 body

Každý hráč dostává své vlastní body, které se poté ještě sčítají a přidávají do společných táborových bodů.
Své úkoly posílejte pod tento článek, obsah je soukromý a vidí ho jedině Natu. Až po ukončení limitu se kometáře zobrazí.
Nezapomeňte také dodatečně zmínit svůj tým, ať už barvu, či jméno (Electrike vs. Pikachu).

Hodně štěstí,
~ Natu
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Delaney Delaney | 4. července 2016 v 13:09

Tým Pikachu
Pokémon - Chikorita

V rámci letného tábora som dostala svojho Pokémona - samičku Chikority. Samozrejme to nebolo všetko, boli sme tiež rozdelení do týmov, dostali sme inštruktora, ukázali nám územie nášho týmu a v týme ste boli s neznámymi ľuďmi. O nejaký čas nás lesný roh privolal ku nejakým chrámom a tam nám zvláštna entita v podobe bábiky Natu dala za úlohu zblížiť sa so svojím Pokémoním táborovým partnerom. Znie to ako nejaká detská detektívka, však?
Každopádne to nebola nijaká nečakaná či ťažká úloha, veď zblížiť sa s Chikoritou som mala v pláne už od začiatku. Odišla som s niekoľkými ľuďmi so svojho týmu späť na naše územie a prišla som na kraj útesu, kde bolo počuť len špliechanie morských vĺn o kamene a zvuk vetra prichádzajúceho od mora. Posadila som sa a nohy mi viseli dolu z útesu. Potom som vyvolala Chikoritu z Pokéballu. "Ahoj," usmiala som sa na ňu, "volám sa Delaney a prišla som na tento ostrov na letný tábor. A teba som dostala ako Pokémoniu partnerku. Určite sa spriatelíme a budeme v čomkoľvek jedny z najlepších," odhodlane som prehlásila. Chikorita sa na mňa chvíľku len začudovane pozerala, potom však poskočila a prikývla hlavou. Začala som sa uvoľnene dívať na more. "Vieš, mám ešte Buizel a Growlithe ale oni dve so mnou nemohli ísť na tábor. Buizel by sa určite páčilo more a Growlithe zase tie tréningové miesta, kde sa dá behať za hračkami," nostalgicky som si zaspomínala, ale stále s úsmevom na tvári. Chikorita mi potom začala rozprávať o ostatných táborových Pokémonoch, s ktorými sa poznala. Gligar, Deerling, Froslass a Igglybuff. Zrejme ich dostali moju spolutáborníci a čoskoro ich uvidím aj ja. "Vieš, nejaký zvláštny hlas nám zadal prvú úlohu a to je, že sa máme zblížiť so svojimi Pokémonmi," začala som, ale Chikorita mi skočila do reči. Pýtala sa na ten zvláštny hlas. "No, tá vec mala podobu nejakej figúrky Natu, ale nemám potuchy, čo to bolo. Možno sa to časom dozvieme, ale dodáva to tomu táboru určitú dobrodružnosť a tajomnosť," povedala som jej. "A máš nejaký nápad, čo by sme mohli robiť?" spýtala som sa jej. Chikorita mala s odpoveďou jasno. Podľa jej slov mala rada módu a obliekanie sa, takže by sme si mohli s nejakými ostrovnými Pokémonmi usporiadať módnu prehliadku. Potom mi uchmatla z hlavy šatku, ktorú som nosila inak stále a prehodila si ju na chrbát so slovami, že zelenú farbu má najradšej.
"Fajn, s tým by som súhlasila, ale veľa materiálu, teda listov a kvetov nemáme k dispozícii a látku tu asi nezoženieme nikde," narazili sme na prvý problém. Chikorita trošku zosmutnela a pribehla dolu z útesu, k moru. Ja som ju jedným okom sledovala, ako sa zamyslene pozerá do vody. Zatiaľ som premýšľala, ako by sme to vyriešili. Mám snáď rozstrihať stany a urobiť šaty pre Pokémonov z toho? Ostatní táborníci by mi asi odtrhli hlavu, keby začalo pršať a spali by sme pod holým nebom. Povzdychla som si. Zrazu som začula, ako na mňa Chikorita zdola volá. Pribehla som k nej a ona ukazovala do vody. Najprv som si nič nevšimla, ale potom som sa prizrela lepšie a na dne som zbadala veľké a pestrofarebné listy morských rias - inak povedané, dokonalý materiál na výrobu oblečenia pre Pokémonov. Prebehla som si pre potápačské plutvy a okuliare, v stane som si obliekla plavky a prvý raz som sa potopila do osviežujúcej morskej vody. Spočiatku som nosila len kopy farebných a rôznorodých rias, potom som tam však našla aj niekoľko pekne sfarbených mušličiek a jednu perlu. Všimla som si, že ma pozoruje nejaký Gorebyss. Ten Gorebyss mi ukázal nejakú malú podmorskú jaskynku plnú lesklých kameňov. Niekoľko som si z nich nabrala a vyplávala som s plnou náručou na breh k našej doterajšej zbierke, ktorú Chikorita skúmala znaleckým okom.
Bolo tam toho naozaj dosť a aspoň pre piatich menších Pokémonov to stačiť určite muselo. Prvú som si na mušku vzala Chikoritu, pravda, hneď ako som sa osušila a dala som si svoju zelenú šatku späť na hlavu. S pomocou Chikoritinej listovej britvy sme narezali listy morských rias na jednotlivé diely a z nich som pomocou nití, ktoré som si vzala so sebou, pre prípad, že by sa mi roztrhlo oblečenie zošili ružovo-zelené malé šaty, ktoré Chikorite dokonale sedeli. Na hlavu som jej ešte nasadila korunku s bledomodrým kamienkom. Potom sa Chikorita šla na seba pozrieť k vodnej hladine a veselo sa v šatách vrtela okolo mojich nôh. Bola som rada, že sa jej to všetko páči. Ale ešte stále to bol len jeden Pokémon. Ešte stále ich budem potrebovať aspoň troch. Chikorita niečo zavolala smerom k lesu. Ako na zavolanie sa tu objavili Spinarak, Rhyhorn, Simipour a Snivy. Chikorita ku nim hneď pribehla a pozdravila sa s nimi. Potom im zrejme začala rozprávať, o čo tu vlastne ide.  Čoskoro sme sa pustili do zhotovovania ďalších odevov. Spinarak si však listy nemusel ani zošívať - zliepal ich k sene svojím pavúčím vláknom. Rhyhorn dostal náhrdelník z mušlí a kamienkov - nič iné sa naňho nevošlo. Simipour sa onedlho predvádzala v havajských šatách a kvetinovom náhrdelníku a Snivy mal dlhý listový plášť. Vytiahla som zo svojho stanu fotoaparát a so všetkými Pokémonmi som si urobila selfie. Na podobný zážitok nesmiem nikdy zabudnúť.
Na záver som sa rozhodla si so všetkými zahrať plážový volejbal. Keď sme asi o hodinu s hrou skončili, Pokémoni z lesa sa zasa vrátili do prírody a my s Chikoritou sme si šli odpočinúť do stanu.

2 KuMarry KuMarry | 4. července 2016 v 13:17

/Team Pikachu/

Vyslechla jsem si úkol, co nám byl zadaný. *Hmm... To není až tak těžké..* Pomyslela jsem si pro sebe. Vyvolala jsem svého pokémona z pokéballu. Byl to Froslass, ale to jsem věděla už na začátku táboru. Koukala se na mě docela hodně upřeným pohledem. Pomalu jsem začínala mít pocit, že se mi kouká přímo do duše. ,,Ahoj Froslass. Jsem tvá partnerka, Marry." Představila jsem se jí. Froslass se na mě pořád koukala a byla zticha. Asi čekala, jestli nebudu mluvit dál. ,,A... Teď jsme na takovém táboře, ve kterém jsou dva týmy a budeme plnit různé úkoly, a tak dále. Bohužel, každý člověk, který je v tomto táboře má svého táborového pokémona jen dočasně, takže já tě nebudu mít pořád." Řekla jsem jí situaci, aby nebyla zmatená. ,,Ahoj..." Řekla tiše Froslass. Její hlas zněl, jako by byl bez duše. Vůbec mi to ale nevadilo. Naopak - líbilo se mi to. Usmála jsem se. ,,Hele, můžu mít otázku?" Optala jsem se jí. Froslass se na mě znovu jen koukala a pomalým tempem kývla. ,,No... Chtěla by jsi nějakou přezdívku? Nebo chceš být jen Froslass?" Zeptala jsem se jí. ,,Hmm... Je mi to jedno." Řekla Froslass s klidným výrazem v obličeji. ,,No... Tak když je ti to jedno, tak co by jsi říkala na přezdívku Aya?" Usmála jsem se na Froslass. Ta se jen chvilku rozmýšlela. Potom se na jejím obličeji objevil takový menší úsměv. Ale opravdu malinký. Přezdívka se jí určitě musela líbit. ,,Dobře, budeš Aya." Řekla jsem s úsměvem na tváři. ,,Marry..." Začala na mě mluvit Froslass. ,,Ano?" Koukla jsem se na ní. ,,Ne..Nechtěla.. Nechtěla by jsi něco pod... podniknout?" Zkoušela na mě Froslass mluvit. Já jsem se na ní jen trochu pousmála. ,,Klidně, proč ne?" Řekla jsem. Potom jsem začala přemýšlet, co by jsme vůbec mohly podniknout. ,,Co třeba... Třeba by jsme si mohly zaplavat." Navrhla jsem. Na zlomek sekundy jsem se lekla, že jsem si zapomněla plavky, potom jsem si ale vzpomněla, že jsem si je s sebou naštěstí vzala. Froslass se chvilku rozmýšlela. ,,Ok..." Řekla tiše. Jen jsem kývla a převlékla se do plavek. *Grr.. Pokémoni mají štěstí, že se nemusí pořád převlékat.* Řekla jsem si pro sebe. Pak jsem se ale sama sobě zasmála. Když jsem byla převlečená do plavek, tak jsme šly s Froslass zkusit vodu v moři. Byla docela studená, takže mi to dělalo docela problém. Froslass tam bez problémů vešla a vůbec na ní nebyl vidět náznak toho, že je ta voda studená. Já jsem si jen povzdychla a pomalu jsem šla do vody. Hloubka moře šla hezky postupně. Tam, kde už jsem nestačila, tak jsem použila svoje plavací "skilly". A to, že moře nadnáší, mi ještě k tomu pomáhalo. Po chvíli jsem si všimla, že Froslass pořád stála v té hloubce, kde jsme stačily obě a že nejde dál. Připlavala jsem k ní. ,,Co se děje, Froslass?" Zeptala jsem se jí. ,,Já... Víš... Já neumím plavat." Řekla, ale nebyla u toho nějak smutná, nebo rozrušená. Prostě to v klidu řekla. ,,Tady v moři nemusíš plavat, protože tě ta voda nadnáší." Usmála jsem se na Froslass. ,,Ale moc ráda tě naučím plavat." Dodala jsem. ,,Pojď, chytni mě za ruce." Podala jsem jí ruce a Froslass mě za ně opatrně chytla. Pomalu jí to nadzvedlo. ,,Tak, teď kopej nohama." Řekla jsem jí a ona pomalu začala kopat nohama. Po chvíli jí to začalo jít, tak jsem se rozhodla, že jí pustím. ,,Tak, teď tě pustím a budeš muset máchat rukama a samozřejmě nezapomeň na to kopání nohou." Řekla jsem a pustila Froslass. Zkoušela plavat a docela dost jí to šlo. Nejlepší bylo to, že jí to moře nadnášelo a hezky jí pomáhalo při tom plavání. ,,Vidíš, já ti říkala, že ti to nadnášení v moři pomůže k tomu plavání." Usmála jsem se na Froslass. Ta jen beze slova kývla. Ještě chvilku jsme si plavaly v moři a potom jsme vylezly ven. Oblékla jsem si místo plavek normální oblečení. Byla jsem ráda, že se Froslass naučila plavat.

3 Janet Janet | 4. července 2016 v 23:05

"Makuhito. Pojď sem" zavolám a přijde můj táborový pokémon. " Jdeme do lesa." Řeknu a když odejdeme z tábora, řeknu: "Nejdřív bysme se měli seznámit. Takže: Já jsem Janet. Mám ráda pokémony. Moji nejoblíbenější by se těžko hledali, mám totiž ráda všechny. A ty?" Se nakonec zeptám, zatím co jdeme lesem. Makuhita začne něco říkat, a potom, když po asi třech minutách skončí mu řeknu: "Můžeš mluvit česky? Nerozumněla jsem ti ani slovo." Řeknu s úsměvem. "Jo. Promiň." Odpoví Makuhita a pokračuje. "Přezdívku nemám. Dříve jsem žil jako mazlíček jedné rodiny. Rozumněl jsem si tam s klukem. Spolu jsme se učili japonsky, trénovali kun-fu a ještě asi se čtyřmi pokémony jsme hrály fotbal. Jenže i přes to, že kluk nechtěl mě jeho rodiče prodali na černý trh. Jednou se mi ale podařilo utéci. Potom mě chytili sem." "Chtěl bys něco hrát?" Se ho zeptám. "Fotbal" řekne makuhita. "No. Tak jo, ale nijak skvěle ho neumím." "Nevadí" Tak jsme si vzali šišku a vybrali jsme si místo na brány. Vyhrál Makuhita 10:4. "Dobře. Jseš dobrej. Hele. Už se musíme vrátit."

4 Drobeček Drobeček | 5. července 2016 v 13:50

Jsme s Gligar zrovna ve stanu, protože venku fouká vítr. Jsem celkem nervózní, protože se nedokážu seznamovat s pokemony, se kterými jsem předtím nebojoval. Pohazuju si v ruce s kšiltovkou sem a tam a přemýšlím, jak začít. „Ahoj Gligar, já jsem Alex, ale všichni mi říkají Drobeček. Můžeš mi samozřejmě říkat, jak chceš, to je na tobě...“ mumlám. Gligar se na mě zmateně dívá a pak se ptá: „Blbeček? Co je to za hloupý jméno?“ Odkašlal jsem si. „Ehmm, no, víš, ono to je Drobeček, jako třeba, hmm, co začíná od D?“ přemýšlím. „Brambora?“ říká Gligar a tváří se, jako by právě objevila něco úžasného. „Ale ne, mluvím o písmenku D. Třeba D jako...“ Gligar zase jásá: „Blbeček!“ Plácám se do čela. „D, písmeno D, D jako... de-Dedenne! Ano, Dedenne!“ vykřikl jsem s radostí, že jsem si na něco vzpomněl. Gligar na mě nevěřícně zírá: „Nenenne? Co to je nenenne?“ Povzdechl jsem si: „Gligar Gligar, s tebou to bude těžký...“ Gligar se tváří uraženě. Chvilku mlčíme, pak se najednou Gligar zvednla, sebrala mi čepici a vyhopsala na ocase ven. „Hej! To je moje čepice! Gligar, vrať se!!!“ volám a běžím za ní.
Venku strašně fouká vítr. Rozlížím se kolem, kde by Gligar mohla být, a náhle jí vidím, běží k lesu a mojí čepicí má v- mojí čepici nemá! Vzal jí vítr a čepice letí několik metrů před Gligar, daleko do lesa. Gligar za ní zoufale volá, myslí si asi, že ji poslechne a vrátí se. Povzdechnu si a sprintem se vydávám za Gligar a čepicí...
„Gligar, konečně tě mám! Co tě to popadlo, takhle utíkat? Vždyť tě to mohlo odfouknout!“ kárám ji. Gligar povzlykává: „Z-ztra-ztratila jsem t-ti č-č-če-čepici...“ pláče. „Ale Gligar, vždyť se tak moc nestalo, koupím si novou.“ utěšuju ji. Gligar se však tváří pořád smutně. „Ale-ale j-já nechci, a-aby sis m-mě spojoval se z-ztrátou če-če-če-WAAAAAAAAH!!!“ pláče nahlas Gligar. „Notak, klid, tak tu čepici najdeme, pojď!“ zvolal jsem a varážím s Gligar v náručí do lesa, kde jsem viděl zmizet čepici...
Gligar už se uklidnila a teď mi sedí na rameně a volá všude kolem: „Haló, paní čepice! Vraťte se, prosím!“ Začíná mi to lézt celkem na nervy, už mě z toho bolí hlava. „Gligar, nemohla bys být zticha? Bylí mě z toho tvýho řvaní hlava...“ Gligar odfrkla: „Tak pana Blbečka bolí hlava, co? Tak to by jsem měla být zticha, co?“ Mračím se a mlčky kráčím dál. Náhle v korunách stromů něco vidím. „Hele, to bude moje čepice! Ale jak se tam dostanu?“ přemýšlím nahlas. Gligar náhle vyskočila a začíná šplhat po stromě nahoru. „Hej, Gligar, neubliž si!“ volám za ní, ale ona mě neposlouchá a šplhá dál a dál. Párkrát sice málem spadla, ale nevzdává to a leze dál. Za chvíli už je na dosah klepete od čepice. Najednou se zase zvednul vítr a čepice se vydává na cestu hluběji do lesa. Gligar skáče za ní a já jsem vykřikl: „GLIGAR! CHYTÁM TĚ!“ Gligar ale roztáhla křídla a plachtí za čepicí, nehledě na to, že neustále naráží do větviček a láme je za sebou. Zvláštní, pomyslel jsem si. Nejdřív byla celá uplakaná, a teď najednou hrdinsky skáče za čepicí. Asi není takový uplakánek, jak jsem myslel. No co, první dojmy klamou. „Gligar, kdybys padala, chytám tě!“ volám a běžím za ní. Vítr pomalu ustává a čepice se zasekla na... HLAVĚ URSARINGA! Gligar nehleděla na cestu a vrazila hlavou přímo do naštvaného Ursaringa. „ROOOOOOOOOOOOAAAAAAAAAAR!“ zařval Ursaring přes celý les a rozmáchl se tlapou po Gligar. Gligar uskočila a Ursaring se zasáhl tlapou do břicha. To ho naštvalo ještě víc.
Běžím houštím za zdrojem řevu a kolem mě prolétají vyplašení Pidovové, Pidgeyové a Starlyové. Pod nohama mi probíhají Zigzagooni a Furretové. „Co se to tam-?“ ptám se do vzduchu a kolem mě z ničeho nic proletěla Gligar. Asi neletěla sama od sebe, protože letěla zádama napřed a vrazila do stromu. Otáčím se a běžím k ní. „Gligar, co se to tam děje? Jsi v pořádku?“ ptám se jí. Gligar se zvedá, šplhá na strom a volá na mě pyšně: „Je tam divoký Ursaring a já s ním bojuju!“ Chytám se za hlavu: „Ty ses snad pomátla?! Vždyť tě roztrhá!“ křičím na ni, ale ona už plachtí směrem do lesa. Bežím za ní a sotva popadám dech. Konečně vybíhám na mýtinu a naskytuje se mi hrozný pohled...
Kolem ohromného pokemony se válí pár větví, které ve svém hněvu urval ze stromů kolem. Všude kolem pobíhají malincí pokemoni a snaží se utéct na všechny strany najednou, což vede k tomu, že zde zmateně pobíhají. Vytahuji pokédex a dívám se na data o tom obrovském pokemonovi: „Ursaring, medvědí pokemon. Dokáže skvěle šplhat po stromech, kde sbírá různé plody...“ Zavírám pokedex a pomalu zvedám hlavu. Před mým obličejem je Ursaringovo břicho. „AAAAAAAAAAAAAAAAAH!“ zařvu a šplhám na nejbližší strom. Dívám se nad sebe a vidím Gligar, která se chystá k dalšímu útoku. „Gligar, neblbni už! Musíme odsud! Kašli na tu čepici!“ řvu na ní. Gligar ale znovu seskakuje ze stromu a plachtí k Ursaringovi. Ten kolem sebe mává tlapou a snaží se ji odehnat, jako nějakou otravnou mouchu, avšak nedaří se mu to, protože Gligar uskakuje. Za chvíli je v blízkosti Ursaringova obličeje a skáče na něj. Ursaring se jí snaží setřást, ale Gligar se pevně drží. Možná, že to Gligar opravdu dokáže, pomyslel jsem si a volám: „Gligar, skvěle, zkus do něj bodnout svůj ocas! Máš na něm přece jed! Pochybuju, že ho to sundá, ale třeba ho to alespoň zažene!“ Gligar kývla a bodá Ursaringa do krku. Ten zařval bolestí, odhodil Gligar stranou a běží pryč. „Dobrá práce, Gligar!“ volám na ni a šplhám dolů ze stromu. Gligar ale šplhá zase nahoru a plachtí za Ursaringem. „Gligar!“ křičím a běžím za ní. „Co blbneš?!“ ptám se jí, když jsem dost blízko. „Má tvojí čepici, chci jí zpátky!“ odpovídá a zrychluje. Za chvíli mi zase mizí z dohledu...
„Gligar, kde jsi?“ volám do lesa a bloudím. Slyším něco, co zní jako chrápání, a tak jdu pomalu za tím zvukem. Za pár minut vidím spícího Ursaringa, který má na sobě mojí čepici. Rozhlížím se kolem, jestli zde není taky Gligar, a vidím, že je. Zrovna šplhá po stromě. „Ssst, Gligar, je čas jít. Neblbni už, prosím, vzbudíš ho...“ šeptám, ale ona mě neslyší a skáče. Ozval se strašný řev, protože Gligar narazila do hlavy Ursaringa a opět ho probudila. Rychle mu ukradla čepici a hopsá na ocásku ke mě. Pak mi ji nasazuje na hlavu a šplhá na strom. Ursaring hledá čepici a když ji vidí na mě, běží za ní. Sprintuji pryč z lesa a za mnou Ursaring. Běžím minutu a zastavuji se, abych popadl dech. Ursaring mě skoro dohnal, ale najednou ze stromu seskakuje Gligar a hlavou do něj vráží. Ursaring se otočil na Gligar a najednou zase nic nevidí, protože se mu Gligar obratně vyšplhala na obličej. Ursaring sebou škube a snaží se jí setřást, ale Gligar se drží jako klíště a bodá Ursaringa do ucha. Ursaring opět zařval bolestí a dává se na zběsilý útěk. Gligar jásá a klaní se: „Děkuji, děkuji...“ říká k neexistujícímu obecenstvu. „Gligar, uznávám, že jsi byla skvělá!“ chválím ji a dodávám: „Díky za záchranu.“ Gligar se otáčí, jako by si mě teprve teď všimla. „Záchranu? Ale Blbečku, vždyť já nikoho nezachránila, já si jen hrála...“ říká. „No co, neřeš to a pojď domů...“ a hned dodávám „A je to Drobeček, ne Blbeček!“ Gligar se směje a skáče mi na rameno. „Hyjé, koníčku!“ zvolala a řehní se. Se smíchem se oprašuji a vydáváme se na cestu zpátky do tábora...

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama
Zdroje:
Ikonky členů - Pokemaniak
Obrázky pokemonů - Bulbagarden
Layout a (c) patří MAKY.OREL & Enwy